Když se děti učí programovat, nejde jen o samotné porozumění technologiím, ale rozvíji se i další dovednosti, které budou dítěti v životě užitečné. Jednou z takových dovedností je spolupráce.
Programování je na spolupráci jedinečné
Pokud se děti hravě učí programovat ve skupině, vymění si dvakrát více slov než při aktivitách bez technologií (New, R. & Cochran, M. Early childhood education: An international encyclopedia 2007). Navíc si s mnohem větší pravděpodobností řeknou kamarádovi o pomoc, pokud ji potřebují (Wartella & Jennings, 2000). To je úžasná energie pro rozvoj schopnosti spolupracovat a pomáhat si. Vidím ve svých hodinách programování, že na začátku semestru děti se spoluprácí dost bojují. Po prvním semestru většinou není práce ve skupinách pro děti jejich přirozenou volbou, ale když jsou do toho trochu natlačeni, jde to výrazně hladší. Důležité je poznamenat, že je mám na kroužku 1 týdně, tedy není to výsledek půl roku každodenní snahy. Po druhém semestru už se spolupráce stává mnohem přirozenější.
Co pro to udělat
Samozřejmě se spolupráce při výuce programování nestane sama od sebe. Je důležité ji citlivě podporovat.
Každého asi napadne zadávat práci ve skupinách. Je zajímavé vidět, jak většina dětí, které mi přijdou do kurzu s tímto na začátku zápasí. Jedno dítě ze skupinky začne úkol dělat podle sebe a ostatní k tomu téměř nepustí, ostatní sedí a nešťastně koukají. Snažím se v takovém případě ptát každého jednotlivě, co by si v rámci daného úkolu ve výsledku přál mít, aby to byl i jeho výsledek. Případně i instruovat, ať si střídají práci u počítače, pokud už to jinak nejde. Ne nutně to pomůže v tom daném okamžiku, ale dlouhodobě ano.Nebo se ve skupince aktivní jedinec nenajde a všichni sedí a „skupinově nevědí“, jak začít. V tom případě navrhuji ať si zkusí říct jakékoliv nápady, i když nesmyslné a pak si z nich jeden vybrat. Takový jednoduchý brainstorming bez toho, abych je zatěžoval nějakými pravidly.Občas se najde někdo, kdo se aktivně snaží dát prostor ostatním. Někdy ve formě „Já to vím, ale přece nemůžu všechno vymýšlet já“. Není to dokonalé, ale je to krásná nahrávka na další formu spolupráce a to je vzájemná pomoc.
Jak už jsem předestřel v předchozím odstavci, další formou spolupráce je vzájemná pomoc. To mi přijde velmi důležité. Naučit se říct si o pomoc a někomu něco vysvětlit. Snažím se, aby dětem když se zaseknou pomáhali primárně sousedi, pravidelně během hodiny sdílíme jak nám náš projekt jde a pokud je někdo zaseklý, snažím se aby mu pomohli spolužáci. Pravidelné sdílení projektů a mluvení o nich je nedílnou součástí naší výuky.
V knize Coding as a Playground jsem narazil na zajímavý offline nástroj, kdy každé dítě má papír, uprostřed něho své jméno a okolo jména a fotky svých spolužáků. A kdykoliv s někým spolupracuje, udělá mezi sebou a jím čáru. Za spolupráci se považuje jakákoliv z následujících interakcí: žádost o pomoc nebo pomoc druhému,společná tvorba jednoho projektu, půjčení nebo půjčení si nějakých materiálů. Důležité mi přijde, že je to symetrické, tedy i žádost o pomoc je spolupráce. Po nějakém čase mohou děti vidět, jak s ostatními spolupracují, s kým nejčastěji a zamyslet se nad tím proč. Po nějaké době zároveň poděkují dětem, se kterými spolupracovali. Ještě jsem toto v hodinách nezkoušel, ale mám to v plánu.
Jaké jsou vaše zkušenosti s podporou spolupráce v hodinách? Podělte se v komentářích!
